Slunce zase vyjde...vždycky
Už jsem si ani nemyslela, že ještě někdy uvidím modrou oblohu a slunce. Trochu s nadhledem myšleno, samozřejmě. Dnes ráno mě probudil sníh na zahradě a deroucí se modré nebe zpod mraků. Jestli mi něco udělalo krásnější ráno, tak to bylo přesně tohle. Zase sedím za svým stolem v kuchyni, dívám se na mraky plující modrým nebem podsvícené sluncem, které se pomalu sklání. A napadlo mě, ne že by to tedy byla nějaká převratná myšlenka a něco, co už by nebylo tisíckrát vyřčeno, ale že vlastně to pomyslné slunce vyjde vždycky. I když už se to zdá třeba beznadějné a šedých dnů je víc a víc. Mrholí, padá mlha. Vždycky tam vlastně je, nad tím vším.
Mnoho přátel kolem mě teď prožívá velmi očistné období, řekněmě. Koneckonců já nejsem výjimkou. Moje ego dostává na frak a já nemůžu nic jiného, než být vděčná. Mám pocit, vnímám i kolem sebe, že tenhle podzim na nás tlačí nějak silněji. Možná už v létě to celé začalo. Chce se po nás jít víc do hloubky. Zjednodušit sebe, život, jít k sobě. Přestat hledat neustále venku, ale začít nacházet v sobě. Hledat a najít...ten pocit. V každé jedné chvíli. A to vlastně jde. O hezké chvíle. Ať už se sebou samými nebo s lidmi kolem nás. To je to, co nás utváří a co utváří naši budoucnost. Jak se právě teď cítím? Cítím radost, lásku v srdci, lehkost bytí? Nebo strach, beznaděj, lítost? To co cítím teď, utváří to, co přijde v budoucnu.
V posledních dnech vnímám stále silněji, že nejdůležitější jsou právě ty hezké chvíle, které jakoby se obtiskly do každé mé buňky a zůstaly v ní bez ohledu na to, co bude. Prostě je to teď a tady a dál nic. Bez očekávání. Ať už je to lekce jógy, setkání s přáteli, procházka se psem, bytí se sebou samou nebo s člověkem, ke kterému cítím blízkost. Ty pocity prostě zůstanou. A když zrovna cítím, že moje srdce zahalily mraky a prší mi z očí slzy, tak vnímám znovu a znovu všechny ty kouzelné chvíle a pocity, které jsem v nich cítila. I když v mém srdci zuří bouře a je mi nesnesitelně, cítím se jak největší chudák a oběť, po chvíli mě to vlastně přestane bavit a jediné a to nejvíc nejdůležitější co vlastně zůstane, je Láska :-) Uf. Vlastně se k ní doberu vždycky. Naštěstí. Dříve či později. Jednou je to bolestnější, jindy je to šup šup :-D A na tom vlastně teď makám. Cítit Lásku stůj co stůj, ať jsou mraky nebo slunce :-)
Takže, slunce vyjde, vždycky. Nebo možná stačí jen přijmout to, že právě teď z nějakého důvodu nesvítí, ale že tam je. S pokorou, vírou a důvěrou čekat, až se z mraků zase vynoří a rozsvítí se v nás.
Krásný čas. L.
