Krása zimy
Je nádherné zimní dopoledne a já se kochám s hrnkem kávy výhledem z okna na zahradu. Obloha je modrá, vše je zasypané sněhem, kotě mě hřeje na klíně a pes mi dříme pod nohama. Ptáčci venku poletují, hopkají a krmí se dobrotami, které jsme jim rozvěsili po zahradě. Vítr venku si pohrává s nánosy sněhu na větvích a vše se bliští a jiskří a já mám pocit, že není krásnější okamžik. A o to jde. O tu chvíli. O to TEĎ. Sedím, dívám se, cítím a NIC. Jen tak JSEM. Nepřemýšlím, jen pozoruji tu krásu a vnímám, co ve mě probouzí. Je to klid a teplo, vděčnost a lásku, radost a živost. Užívám si naplno tu přítomnost, ťukám do klávesnice a přeji si přenést to, co cítím, do řádků, které píši.
Vnímám, jak vlastně nic nevím, jak nevím, co bude za vteřinu. Je vtipné pozorovat, jak si něco myslím, plánuji a vzápětí je vše jinak a dělám úplně co jiného. Nechávám vše jen tak plynout a pozoruji, co dalšího příjde.
Ráda bych se s vámi podělila o svůj prožitek. Jednoho večera jsem se připravovala na online praxi dynamické jógy. Sedím, představuji si jednotlivé ásany, pocit, jaký bych si z praxe přála mít, vybírám hudbu, jsem spokojená a těším se, jak si pěkně protáhneme a posílíme těla, že se na dálku opět spojíme. Vteřinu na to zvoní telefon, který už mám ve stojánku připravený a namířený tak, aby mě celou pěkně nasnímal, až začneme cvičit. Volá má blízká přítelkyně, spřízněná duše, sestra, že je její tatínek v nemocnici. Všechno se zastaví, všechno je v tu chvíli jinak. Uvědumuji si ten rozdíl, kdy v jedné minutě cítím spokojenost, těšení, soustředění a pak jako lusknutím prstu je vše jinak. Smutek, soucit, potřeba podpořit a být na blízku. Kdy veškerá má pozornost se upíná už jinam, než na společnou praxi.
Přála bych si tím sdělit to, co jsem psala v úvodních větách, že NEVÍME. Nikdy nevíme, co přijde a i když si MYSLÍME, že víme, tak stejně NEVÍME. Že jediné, co se počítá a platí je to každé TEĎ a to, co v tom každém jednom TEĎ prožíváme, bez přemýšlení, hodnocení, plánování, obviňování, vyčítání.
Jsem velmi vděčná za rok 2020 a za všechny prožitky, které mi přinesl, že přes hlubokou bolest mi dovolil se ponořit hlouběji do sebe a víc CÍTIT, prožívat vděčnost a častěji být v tom prostoru NIC. V tom tichu mysli.
Jsem vděčná za naše společné online praxe a zároveň cítím ten velký rozdíl, kdy vás sice vidím, ale necítím. Moc se těším, až se budeme moct opět vídat naživo, opravdově. Až si budeme moct zase vyměnit energii, obejmout se.
Přeji nám všem krásné dny a věřme, že vše je dobro, i když to třeba zatím nedává smysl.
S Láskou, Lucka
