KOTVA
Nechat se strhnout nebo zůstát pevně zpříma stát? Často se mi teď děje ta první varianta. Nechávám se strhnout svými emocemi, svými myšlenkami, svými domněnkami. A co z toho mám? Totální energetický deficit. "Proč si tohle děláš?" No, to je opravdu dobrá otázka. Proč si to vlastně dělám(e). Proč se necháváme často strhnout emocemi a proč vlastně vůbec věříme svým vlastním myšlenkám nebo dokonce tomu, co říkají druzí i přesto, že naprosto jasně cítíme, že za slovy se skrývá docela něco jiného. Je často těžké dívat se za slova, podívat se pod povrch svých vlastních přesvědčení, ale bezpochyby to stojí za to!
Na poslední společné praxi jógy jsem dokázala po dlouhé době zase procítit ten pevný bod uvnitř sebe samé. Jak jsem na něj jen mohla zapomenout? Nevnímat jej? Je tak příjemné se k tomu pocitu jistoty uvnitř sebe samé vracet.
Okolnosti, které do mého života vstupují mě často nutí si vzpomenout. Právě ve chvílích, kdy mám pocit, že se uvnitř mě odehrává to největší drama, že se rozpadnu na atomy a už nikdy nesložím dohromady. Ach ty sklony k dramatu. Když poodstoupím, musím se smát, i když mi to v dané chvíli přijde fatální. V těch chvílích je pak těžké a zároveň tak důležité vstoupit do sebe a chopit se toho bodu uvnitř, té kotvy, která mě vrací k mé božské podstatě a k vědomí toho, že to přece nemůže být špatně. Pak jsem už jen vděčná, že jsem o sobě zase něco pochopila, že jsem dostala zpětnou vazbu a nový úhel pohledu. Pak už jen děkuju za přátele a lidi ve svém životě, díky kterým se poznávám a dostávám se hlouběji k sobě. Najít znovu sebe, svou podstatu a držet se a nepustit, ať si venku, rozuměj v hlavě, zuří bouří jakkoli silná.
Je to úleva. Je to klid. Je to Láska. Láska, která má tolik podob a projevů.
